Okupace Slovenska

půjčovna karavanů, půjčovna obytných aut, autopůjčovna, autobazar, prodej karavanů AUTO DANTE

Časopis MAXIM, červenec 2009

15. 5. 2009 Praha-Říčany

Vyjíždíme na dálnici. Já, tedy Pavel Vondráček, Adam Maršál a Ondřej Liška. Přestože je nám v souhrnu 102 let, chováme se jako rozjívení spratci: nejsme připoutaní, za jízdy chodíme na záchod, ležíme na zadní matraci, máváme na auta. Za hodinu euforie opadá. Adam si dřepne mezi sedačky vepředu, nahoře se rukama chytí okraje matrace nad kabinou. Vymýšlí pozici ‚na vopičáka‘. Je to zakázaná, ale dobrá poloha, dá se v ní bavit s řidičem, pít, prostě být blízko. A posilovat ruce.

15. 5. Slovenská hranice

V brněnském Tescu kupujeme deky a polštáře, jídlo a pivo. Před půlnocí tankujeme v Žilině u Shell(ky) naftu a další pivo. Hoši si zvykají na značku Corgoň (vyslovují Gorgoň). Z údolí Váhu odbočuju na Oravu. Silnice se úží, zezadu se na mne tlačí nějaký Slovák. Náš třítunový ford ale pohání motor 2,4 Duratorq TDCI s šestistupňovou převodovkou Durashift. 140 skvěle zpřevodovaných koní Slovákovi ve fabii nedá šanci. Nakonec nás v sebevražedném finiši předjíždí v pravé zatáčce přes dvojitou čáru.

15. 5. Oravice

Odbočuji směr Západní Tatry, osada Oravice. Parkujeme před nejméně známým slovenským aquaparkem Meanderpark (meanderpark.sk). Do tmy svítí neonové reklamy v polštině. Češi a Němci tu nejsou hlavními hosty. V nočním tichu dopíjíme. Noční hlídač nám šajní baterkou do očí. Mám přeparkovat, aby měl v průmyslové televizi čistý záběr. Co je mimo obraz, neřeší. Nehádáme se, couváme a usínáme.

16. 5. Meanderpark

Vstáváme v devět, snídáme vajíčka na cibulce, pivo, chleba, máslo. Přijíždějí první Poláci. Naše velká výhoda je, že nedojíždíme. Na vůz lepíme samolepky MAXIM. Jdeme do aquaparku. Horké bazény, vířivky, bary, okolo lesy a Západní Tatry. Nejhezčí aquapark na Slovensku. Z tobogánu neteče voda. Ondřej a Adam do něj lezou zespoda na sucho. Za pět minut jdu za nimi. Šourám se v rouře, vydávám divné zvuky. Nahoře, ve výšce třetího patra, u vstupu stojí kolegové a imitují do mne střelbu na vetřelce. Plavčík, namakaný triatlonista, pouští vodu. Spolu s malou polskou tlusťoškou dáme deset sjezdů. U největšího bazénu z lesklého antikorového plechu stojí hezká plavčice Kristína. Předvádíme se. Jen lehce, první den bez žen se dá vydržet.

Každou celou hodinu pouští umělé vlnobití. Vodní masa nás muchluje. Prožíváme návrat do dětských let. Za moderním aquaparkem je starý a levnější bazén se stejnou geotermální vodou. Převalují se v něm lidští hroši. Kolem je pár bufetů. Majitel jednoho z nich nám dává tři porce guláše za cenu jednoho, protože jsme od novin. Začínáme plynně mluvit slovensky. V obchodě za kostelem stará prodavačka poznala, že máme k alkoholu vztah, a prodala nám čaj. Tatranský! 82 % alkoholu! Hrdlo zleptá jako ďábel. Přesto v nás mizí pár loků.

16. 5. Polsko, Zakopané

Přejíždíme do Polska. Do Zakopaného. 30 tisíc obyvatel. Horské velkoměsto. Tatry se derou až do města. Kilometr dlouhá pěší zóna. Desítky prodejců sýra ze salaší. Stovky barů a hospod. Mává na nás zmrzlinářka. Chová se jak na speedu. Když vidí foťák, kroutí se, stahuje dekolt. Přítel smutně kouká. V krčmě Owciarna si dáváme horké pivo s kořením, jehněčí klobásy, grilovaný sýr, brambory se smetanou. Ceny o třetinu vyšší než u nás. Prší. Na ulici objevujeme hrací automaty. Dá se do nich kopat nohou, boxovat, mlátit velkou palicí. Hodinová zábava pro nadržené intelektuály.

16. 5. Stará L’ubovňa

Kopírujeme slovensko-polskou hranici. Připadáme si jako v románu Johna Steinbecka Toulky s Charliem. Jen nemáme psa. Zato je tu s námi ‚diabol‘ 82% čaj, který v serpentinách ťuká na dveře lednice a chce ven. Ondřej vyslyší jeho volání. Pod hradem Stará Ľubovňa mizí Ondřej s diablom v těle v místní hospodě, kde se seznamuje s místním dealerem drog a dvěma náckama – zákazníky.

S Adamem jdeme (plus dalších padesát mladých lidí) na noční prohlídku skanzenu a hradu (www.muzeumsl.sk). Za svitu pochodní prolejzáme podzemí, šatlavu i komnaty. V jednom sále je zrcadlo, když se do něj koukne žena a spatří i muže, do roka otěhotní. Nádherná patnáctka v něm spatřila nás, a hystericky volá: „Nechcem bábätko s takými.“ Ptáme se, proč ne? Venku skáčou holky z folklorního souboru přes oheň. Zíráme jim pod sukně. V chalupách skanzenu cikánky věští z ruky. Zíráme jim na zadky. Zíráme na všechny slovenské ženy.

17. 5. Bardejov

O půlnoci přijíždíme do Bardejova. Ticho. Hvězdné nebe. Ondřej se budí a ptá se: „To jsme u Lorety v Praze?“ Chce to další pivo. Podle hluku jdeme do panelového kulturáku. Uvnitř je nelidské disko. Stroboskop. Vyžilé děvky za stolem. Nepříjemno. Sprintujeme pivo a mizíme. V putyce Pod Hradbami za náměstím pankáči a pohodáři pouštějí z jukeboxu rokenrol a tančí s fakt hezkýma holkama. Chceme taky, ale musíme dál.

17. 5. Bitva na dukle

Přespáváme na bojišti u Vyšného Komárika. Ráno v obchodě pijeme kávu a oldschoolové limo a prubujeme místní destiláty. Čím dál od Bratislavy, tím příjemnější lidé. Na kopci je rozhledna. Šéfuje jí ŠÉF. O Dukle ví VŠE!!! My: „Jak byla široká fronta?“ On: „Jak kdy a kde. Ptejte se přesně.“ My: „Byl tu tehdy les?“ On: „Ne. Jen bahno s lidskou krví a kusy těl. Další otázku, prosím, nemám čas.“ My: „Kolik bylo mrtvých?“ On:„Jak kdy, jak kde. Ptejte se přesně. Další otázku, prosím.“ Projíždíme krajinou a zastavujeme u každého děla, houfnice, šturmovika, Lisunova Li-2 a tanku T-34 a německého Panzer IV. Lezeme po nich a do nich. V Údolí smrti fotíme tanky na poli, tanky s krávama a tanky s holkama motorkářů z Michalovců.

17. 5. Medzilaborce

Cestou za Andym Warholem projíždíme obec Havaj. Romové, rozbité silnice a kopřivy. Prostě Havaj. V Medzilaborcích je v Muzeu Andyho Warhola přísný zákaz focení (viz foto). Jsme tu sami, fotíme všechno: originály i kopie, jeho brýle i sako z hadí kůže. A taky závěť otce Warhola. Za hodinu jsme venku. Balíme krásnou cikánku a ošklivého cikánského tranďáka. Jestli prý chceme sex, tak musíme za gadženama (běloškama), cikánky jsou slušné a jdou jen za peníze. A my máme jen visu a mastercard.

17. 5. Cesta do Košic

Šviháme to do Košic. Adam musí stihnout vlak do Budapešti, kde bude testovat novou škodovku (viz str. 56). Nádherná krajina, bukové lesy, stovky serpentin, desítky cikánských osad. Romové mávají. Uprostřed lesa – při objíždce – se zjeví dvacet krásných mladých cikánek. Smečka! Namalované, vystajlované, vysmáté. Chceme fotit. S křikem utíkají jako vrabci před kocourem. Na cestě zůstal jen jeden pantofel. Zase smůla.

17. 5. Košice

Přijíždíme deset minut před odjezdem rychlíku. Loučíme se s Adamem. Hydraulické dveře mu téměř skalpují hlavu. Zůstáváme jen dva. Kouříme. A hned pokuta pět eur za kouření na nádraží. V hale dáváme místní smažce cigáro a deset eur. Nejdřív nás označí za buzny z Prahy, ale pak s rykem „Ty vole, to je masaker!” sviští do bufáče pro dávku. Odjíždíme směr jih. V obci Šebastovce je na hřišti zábava. Ondřej a 82% diabol tančí před klávesákem. Starostka mne decentně žádá, zda si jej můžu odvést.

17. 5. Sátoraljaújhely, Maďarsko

Touláme se večerním Maďarskem. Ve městě, při jehož vyslovení si vykloubíme sanici, si dáváme večeři. Na zpáteční cestě do Košic nás stavějí celníci. Že prý kontrola, zda nevezeme lidi. Proběhne hádka, zdá se nám, že jsou drzí a neumějí se představit. Pak jsme jim dali Maxim, a hned byl klid.

18. 5. Košice

Couráme se městem. Totální mrtvo. V pátek a v sobotu otevřeny desítky podniků. Teď nic. Jen jeden nonstop bar, který vede Egypťan z Prahy, a podnik XXX, což má být bordel, ale barmanka se tak styděla, že nebyla schopna říct, co se nahoře děje. Dali jsme si borůvkové pivo a odešli. Cestou se na nás přilepil nalitý archeolog a hustil do nás místo, kde je prý pohřbeno 200 tisíc Slováků. Byl to čtverec tři krát tři metry. Alkohol deformuje realitu.

18. 5. Krásná Horka

Spíme na parkovišti před nádražím. V sedm přijel rychlík z Prahy a v něm kolegové Ivan Brezina a Petr Bílek. Udělali jsme jim 82% čaj, a už v tom jeli s námi. Za dvě hodiny jsme byli v podzemí Krásnohorské jeskyně. Žádné chodníčky a dementní řeči o krápnících, které se podobají Disneyovým figurkám. Jen lana napnutá nad podzemní řekou, jen helmy, které vás zachrání před rozražením lebky o skálu.

18. 5. FiĽakovo

Alkoholovou hladinu doplňujeme pivem a borovičkou před jeskyní, a už to svištíme na jih Slovenska. Zastavujeme ve městě Fiľakovo, kde náhodou zahlédneme ceduli s nápisem Bar Maxim. A už to jede. Probíhají setkání, jako když se sourozenci nevidí dvacet let. Během deseti minut si tykáme se všemi přítomnými. A připíjíme a zase a zase. Jediný střízlivý člen výpravy Pavel Vondráček nás odváží k panelákům, na jejichž úpatí je cikánská osada s domy z plechu. Pouští nahlas rádio. Brezina s Bílkem v etanolovém rauši tančí s partičkou cikáňat. Vypadáme asi jako bílí pedofilové. Soudíme tak z reakce starého Roma, který nás kritizuje za to, že fotíme jen špatné cikány, a ne ty jeho, ty dobré, čistotné, z paneláků.

18. 5. Hrad šomoška, slovensko-maďarské pomezí

Vondráček odjíždí dále na jih. Zaparkuje v lese a táhne nás kvůli vystřízlivění přes bukové lesy na hrad Šomoška. Těžká romantika s čedičovou věží leží dva metry od Maďarska. Scházíme k prvním domům a v penzionu Bazalt do sebe v rámci vystřízlivění lijeme piva a košer slivovici. Loučíme se s příjemnou majitelkou, kromě Ondřeje, který místo růže pokládá k jejím nohám slivovicovou šavli. Čtyři kilometry chůze lesem nám zlepší krevní oběh, slibujeme si abstinenci a odjíždíme.

V lese však potkáme partu elektrikářů, kteří zabloudili – bohužel s lahvemi borovičky v ruce. Nastává krásný příklad bratrství mezi slovanskými národy. Střízlivý, ale zoufalý Pavel situaci řeší naším odjezdem, zase do baru Maxim ve Fiľakovu. Velké shledání po čtyřech hodinách je notně oslaveno. Seznamujeme se s dvěma policistkami v civilu z protidrogového oddělení z Bratislavy. Praktický expert na všechny drogy Liška se představuje slovy: „Já jsem Ondra, feťák z Prahy.“

18. 5. Motorest Kdesi na jižním slovensku

Přepadl nás strašný hlad, tak typický po kalbě. Všichni si objednávají porce jídla. Jen Brezina snědl toto: tři volská voka, dršťkový perkelt se šesti knedlíky, dva fláky jehněčího masa, dvě kávové tatranky, noky s telecím a nakonec dojedl půlku jídla po Ondřejovi a Pavlovi. Kuchyně Maďarů na Slovensku je excelentní.

19. 5. nevěstinec u Zvolena

Provazce deště, vichr, blesky a hromy. Nelze jet dál. Ze tmy se vynořilo velké neonové srdce. Zastavujeme na kávu a seznamujeme se s příjemným majitelem tří dívek a dalších pěti v jiném bordelu a s jeho kamarády. Pijeme podivný nápoj, který ve tmě světélkuje. Pavel mezitím čerpá vodu do nádrže na sprchu a záchod. Jsme tak etanolem utlumení, že i kdybychom nechtěli, stejně bychom udělali Čechům ostudu.

19. 5. Bernolákovo u Bratislavy

Noční přesun bouří směr nejtěžší golfové hřiště v Evropě. Zatímco všichni hluboce spí, Pavel za volantem si dopřává jen sérii drobných mikrospánků se sirkami v očích. Parkujeme na hřišti a padáme do kómatu. O dvě hodiny později Petr a Pavel odpalují první míček. Hřiště je tak náročné, ale přitom tak úžasné, že to byl zážitek i přes bídný výkon. Mladý golfový marshall obdivuje náš obytný vůz a náš hektický životní styl. My zase obdivujeme jeho úžasný elektrický vozík a klidnou pohodovou práci.

19. 5. Praha-Říčany

Za pět dní jsme najeli dva tisíce kilometrů, vypili dvě vany piv, naučili se plynně komolit slovensky, viděli slovenské hrady, zámky, ženy, skanzeny a močícího Roma, a vůbec to bylo zajímavý. Kočování má něco do sebe, nic neřešíte, jen jedete, a když jste unavení, zastavíte a spíte!